120 let korunové mince Jakou korunou se u nás platilo
Na letošní rok připadá zajímavé numismatické jubileum. Uplyne totiž přesně sto dvacet let, od doby, kdy se naší měnovou jednotkou poprvé stala koruna.
S různými přívlastky (koruna česká, československá) platili touto jednotkou občané českého území od roku 1892. Vzhledem k situaci v eurozóně to vypadá, že se v nejbližší době nic moc nezmění. Jak dlouho ale bude platit koruna dál, to říct neumíme, ale můžeme se ohlédnout za její historií.
Pokud chceme historii koruny zmapovat pečlivě, musíme jít ještě dál, před rok 1892, kdy došlo k významné měnové reformě. Císař František Josef I. sáhnul k měnové reformě naposledy v roce 1857. Zlatníková měna byla zaběhlá a zdánlivě všem vyhovovala. Jenže koncem sedmdesátých let se ukázal jeden vážný problém. Protože rakouská měna byla založena na krytí oběživa stříbrem, projevil se ve státní ekonomice jeden závažný problém. A tím byl měnící se poměr ceny zlata vůči stříbru. Ze stříbrných zlatníků, které sloužívaly jako kurantní platidla plně kryjící svou nominální hodnotu cenou obsaženého stříbra, se de facto staly kreditní mince. A tak se stalo, že zlatník ražený v roce 1892 (který měl teoreticky mít hodnotu 100 krejcarů) obsahoval v přepočtu na výkupní cenu drahého kovu pouze 63, 33 krejcaru. Svou nominální hodnotu kryly pouze zlaté mince tohoto systému. Stát potřeboval, kvůli zahraničnímu obchodu i vyváženosti vlastní ekonomiky, přejít ke stálejší komoditě, která by měnu kryla. Tou bylo přirozeně zlato.
Běžného občana se měnová reforma prakticky nedotkla. Jednalo se o makroekonomickou záležitost. Ceny, výplaty a podobně zůstaly na stejné úrovni, občan si musel jen zvykat na odlišné počítání. Jeden zlatý platil nově dvě koruny a krejcar dva haléře.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.
Jan Jiskra z Brandýsa Český vojevůdce v uherských službách
Když se na jaře roku 1434 rozhodovalo u Lipan o osudu husitské revoluce, měl boj pro většinu příslušníků radikálních polních vojsk existenční nádech.
Jinak než se zbraní v ruce se živit nedokázali a mnohdy ani nechtěli. Věhlas českých bojovníků byl naštěstí tak velký, že se přes stigma kacířství stali ceněnými na řadě evropských bojišť. Největší kariéru v cizích službách nicméně učinil šlechtic, který v husitském období bojoval na straně katolíků – Jan Jiskra z Brandýsa.
Jan Jiskra se objevuje poprvé v pramenech na počátku třicátých let 15. století. Tehdy byl leníkem olomouckého biskupa, měl tedy propůjčen drobný statek protislužbou za vojenské povinnosti. Více o Jiskrovi slyšíme v kritickém roce 1434. Z hradu Radyně úspěšně pomáhal katolické baště Plzni, která byla obležena husitskými vojsky, a podařilo se mu přitom zajmout dva nepřátelské velitele. Následně sloužil na královském hradě Karlštejně, ukončení válečných operací v Čechách ho ale přivedlo do Uher, které hájilo křesťanskou Evropu před tureckou expanzí. Možná tak učinil již v roce 1437 za Zikmunda Lucemburského, zcela jistě je v zemích svatoštěpánské koruny doložen roku 1440. V té době již nežil ani Zikmund, ani jeho nástupce Albrecht Habsburský, jenž po sobě zanechal manželku Alžbětu a dědice trůnu Ladislava. Právě do služeb královny Alžběty Jiskra vstoupil a vytrvale poté hájil práva malého prince, jenž díky svému narození po smrti Albrechta získal přízvisko Pohrobek. Nutno dodat, že Jiskra tak nečinil nezištně a vsadil na velmi dobrou kartu, jak se v následujících letech mělo ukázat.
Smrtí Albrechta Habsburského se ve středovýchodní Evropě uvolnily tři trůny – český, uherský a rakouský. Zatímco novým vládcem rakouských zemí se stal Fridrich III. Habsburský, pozdější římský král a císař, české i uherské stavy váhaly mezi volbou nového krále a zachováním dědických práv Ladislava, což by ale znamenalo, že trůn zůstane do dosažení Pohrobkovy zletilosti uprázdněný. Zatímco čeští politici se po marném hledání nového panovníka nakonec rozhodli vyčkat Ladislavovy plnoletosti, v Uhrách tak jednoznačná situace nebyla. Vzhledem k potřebě chránit jižní hranici země se zdejší politici nakonec rozhodli povolat na trůn mladého polského krále Vladislava III. Jagellonského, neboť uhersko-polská personální unie se jim jevila jako nejlepší hráz proti turecké expanzi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013