Kdo byl Andragorás? Záhadní vydavatelé antických mincí
Kouzlo a tajemství řecké klasické numismatiky spočívá v různorodosti mincovních motivů, nominálů i vydavatelů. V období helénismu jsou emise měst či městských států doplněny nominály panovníků.
Zatímco klasické řecké antické mince doslova plýtvají obrazovými náměty, postavy bohů se střídají s totemovými zvířaty či božskými atributy, helénistické mince vykazují značnou námětovou rigiditu. Lícní stranu charakterizuje většinou portrét zprava (buď vydavatele, jeho předka nebo některého z bohů), rubní strana je vyhrazena pro božstvo a nápisy identifikující vydavatele.
Obecně proto platí, že rámcové určení helénistických mincí k jednotlivým vydavatelským domům či oblastem je jednoduší než v případě mincí klasických. Jejich přesné přiřazení konkrétnímu panovníkovi či dokonce lokalizování místa jejich vzniku je však mnohdy nesmírně obtížné. Situaci ztěžuje skutečnost, že následník často vydával mince s portrétem zemřelého předchůdce či zakladatele dynastie (Seleukovci, Ptolemaiovci), nebo s portréty svého dobrodince a podporovatele (např. nejkrásnější portréty Seleuka I. se dochovaly na ražbách pergamského vládce Filetaira).
Neméně potíží způsobuje opakování několika dynastických jmen v jednom rodě, (Antiochos, Seleukos, Alexandros, Apollodotos, Diodotos), extrémní případ je pak jméno Ptolemaios, které lze přečíst na všech egyptských epigrafických ražbách.
Samostatnou kapitolu a mnohdy badatelský oříšek představují ražby ve stylu emisí Alexandra Velikého. Jeho mince z drahých kovů byly napodobovány téměř sto padesát let po jeho smrti v mincovnách od Makedonie až po města v Malé Asii a Palestině. Rozhodnutí, zda mince vznikla za života velkého krále, je bez specializované literatury nemožné a mnohdy i přesto sporné. Stejně tak rozlišování mincoven pomocí mincovních značek je velmi diskutabilní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
Královna Viktorie Zajímavosti britského mincovnictví z let 1838–1901
24. května uplynulo 195 let od narození královny Viktorie.
Princezna, která nikdy neměla nastoupit na trůn, se stala nejdéle vládnoucím anglickým panovníkem. Její dlouhá vláda byla zajímavá i z numismatického hlediska. Pod vlivem Francie se Británie pokusila o decimalizaci, v Královské mincovně působil talentovaný William Wyon, sochy tvořili Joseph Boehm a Thomas Brock.
Život
Alexandrina Victoria se narodila 24. května 1819 v Kensingtonském paláci v Londýně. Jejím otcem byl Eduard, vévoda z Kentu a Strathearnu, čtvrtý syn krále Jiřího III., matkou Victoria Sasko-Coburg-Saalfeldská. Ani jeden z Viktoriiných strýců po sobě nezanechal dědice a tak se po smrti Viléma IV. 20. června 1837 Viktorie stala královnou Spojeného království. Přes nesouhlas Viléma IV. se Viktorie nakonec 10. února 1840 provdala za prince Alberta of Sasko-Coburského a Gotha, se kterým měla během 17 let devět dětí. Díky nim se Viktorie později stala známou jako „babička Evropy“ a měla vnoučata téměř na všech evropských dvorech.
Viktorie nebyla pouhou loutkou v čele státu, ale snažila se aktivně zasahovat do politiky. To mělo za následek řadu skandálů, které poškodily královninu pověst. Ta byla nečekaně zachráněna díky atentáům. Na královnu, projíždějící se v kočáře po Londýně pravidelně útočili političtí radikálové, zhrzení básníci nebo různí pomatenci. Útočníci kupodivu pokaždé vyvázli s poměrně mírnými tresty a vůči královně se zvedla vlna sympatií. Sama Viktorie prý poznamenala, že všechno to střílení na ní stojí za to, protože je díky němu vidět, jak je lidmi milována.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.