Tomáš Lamač Mistři české numismatiky
Činnost rytců v oboru numismatickém bývá často neprávem opomíjená a nesetkává se s takovou publicitou, jaké se dostává například autorům výtvarných návrhů ražeb.
Bez jejich trpělivé a detailní práce rytce by však stěží vzniklo precizně vyvedené razidlo, které je základem každé mince či pamětní medaile. Pětatřicetiletý Tomáš Lamač z Jablonce nad Nisou je skutečným mistrem svého řemesla. Kromě úpravy razidel se zabývá například zdobným rytím nožů, dýk i palných zbraní, rád se příležitostně vrací také k tvorbě sádrových návrhů nových pamětních mincí.
Jedna z posledních medailí, pod níž jste podepsán jako rytec, je věnována památce československých parašutistů z výsadku Anthropoid (ražba Pražská mincovna, návrh
Michal Vitanovský). Přibližte čtenářům, v čem vůbec spočívá práce rytce při úpravě razidla.
Raznici dostanu v podstatě tak, jak vyšla z CNC stroje, to znamená, že na ní jsou patrné stopy po obrábění a ty je nutno odstranit. Dalším úkolem rytce je zdůraznit detaily jako jsou například oči, vlasy, lístečky nebo různé drobné architektonické prvky. U písma, které u každé raznice dělám jako první, se zostřují rohy, protože stroj je úplně nedotáhne. Pracuje se pod mikroskopem a tyto úpravy finální podobě opravdu dost pomůžou,
povrch se doladí a sjednotí. Náročnost úprav samozřejmě závisí na složitosti motivu. Něco jiného je žeton, kde plastika není tak pestrá a něco jiného pak pamětní medaile zdobená detailním středověkým motivem. Konkrétně medaile Anthropoid, pokud se týká složitosti, patřila k takovému středu.
Jaké používáte nástroje?
Jedná se o speciální rydla, rýtka, různé čakany, někdy i sekáčky. Je jich spousta druhů a každý se používá na jiný charakter úprav.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (12) Zednáři – bratrstvo humanistů nebo zlovolná sekta?
Barokní katolicizmus byl v druhé polovině 18. století už za zenitem, jeho pozice ve společnosti však byla i nadále silná.
Zároveň se ale ve vyšších kruzích šířily sympatie k novému duchovnímu bratrstvu zvanému svobodní zednáři. Církev to sledovala se vzrůstající nelibostí. Do tajemného společenství, mezi jehož obecně deklarovanými cíli bylo zejména mravní a intelektuální povznesení lidstva, se totiž hlásili nejen úředníci, vojáci a aristokrati, ale i řada kněží.
Jednoho večera roku 1762 vyšel Jan Adolf hrabě Kounic na nádvoří malostranského paláce, který před několika měsíci koupil. Nastoupil do kočáru a zanedlouho již vcházel do slavnostně osvětleného sálu jiného pražského paláce. To už ale nebyl hrabětem Kounicem. Dveřník ho ohlásil jako „Rytíře stříbrné koruny“. A protože jeho spolubratři už čekali jen na něj, mohla ceremonie zednářské lóže započít. Velká francouzská revoluce nebyla jen výbuchem hněvu té části společnosti, která neměla co ztratit. Starý společenský model narušovali po předcházející dlouhá desetiletí sami členové privilegovaných vrstev. Pevná barokní koalice aristokracie a vysokého kléru dokázala dlouho udržovat status quo. Její mladší členy však tradiční hodnoty přestávaly lákat. Zednářství se pro ně stalo alternativou a časem dokonce módou. Působilo přitažlivě na všech úrovních a členem lóže se proto mohl stát jak neznámý provinciální úředník, tak František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2016.